Všichni kdo se účastnili letošního klubového poježdění po Vysočině odjížděli podle reakci nadmíru spokojeni. A to snad i včetně Chorcheho, který v půli víkendu odpadl, neb byl zákeřně napaden zlým bičíkovcem a odjel se proto domu kurýrovat.

A není se čemu divit. Počet ideální: 8 aut z rodiny 4Runnera první i druhé generace a jeden bratranec Hilux. Počasí přímo exkluzivní a co se tyče organizace a výběru tras, nezývá než pochválit. Diky Lukáši! 

Sraz je v deset hodin na dálničním odpočívadle kousek před Humpolcem. Následuje tradiční pokec a stejně tradiční čekaní na nejmenované opozdilce. Když po deseti minutách Johnny dojede, můžeme vyrazit.

Ze začátku se jede pianko po polňačkách, sem tam lesním úvozem. Postupem času čím dál tím víc zajíždíme hlouběji do lesa a konečně se objevují mírně terénní vložky. A samozřejmě i první tahaní na kurtě. Johnny nadrženej konečně po nějaký akci najde přes koryto potoka takovým způsobem ze zůstane viset za oba nárazníky. Každým za jeden břeh. Všechna čtyři kola zůstala bez většího záběru viset ve svěšených pružinách. Bylo jasný, že bez drobných sanačních zásahu do koryta potoka se sám ven nedostane. Ke slovu přišlo lano. Nejedná se o nic velkého. Stačilo aby se přední nárazník svezl z břehu a pak už si auto poradilo samo.

Další zajímavý moment nastal, ve chvíli, kdy leader Lukáš zjistil ze místní tlupa dřevorubců-sabotérů posekala několik stromu a znemožnila nám tak další postup. Vracet se nám samozřejmě nechtělo a tak se hledalo náhradní řešení. Víceméně šlo o to prokličkovat svahem mezi stromy dolu ke kamenitému potoku a po jeho překonáni vystoupat na druhou stranu údolí. Přes několik nepříjemně vypadajících bočních náklonů projíždíme všichni bez úhony.

Přestože se jednalo o víceméně pohodový ježdění, rozhodně nemůže být o jakýkoliv nudě řeč ani náhodou. Vysočina je na něco podobného jako dělaná. Spousta úvozu, polní i lesní cesty vymletý po každoroční dávce vody z tajícího sněhu. Sem tam nějaký ten brod, nebo průsek pro vysoký vedení plný záludně číhajících balvanu. Krajina se neustále mění a tak je i na co se koukat. Odpoledne nás čeká bonus v podobě podlouhlé široké jámy. V některých místech bych odhadl hloubku na nějakých šest metru, tedy dostatečný materiál k vyblbnutí.

Pomalu se snáší tma a my se loučíme s již víceméně nepřítomným Chorchem, který vypadá jako kdyby byl nakaženej minimálně Ebolou. Osm zbývajících aut se stačí směrem k místu, kde by se měla konat plánovaná večerní veselice. Na místo dorážíme již za úplné tmy a spolu s námi i první víkendový déšť. Zakopčáníci sice něco podobného věštili, ale den byl víceméně slunečný a tak s tím už nikdo ani nepočítal. Vystoupeni kapely Psycho hlína je proto nouzově přemístěno do garáže. Roli předkapely se ujímá Johnny, respektive jeho dvougigawattový subwoofer. Zábava pokračuje. Dostáváme instrukce o místním občerstvovacím systému. Je to jednoduché. Každý si sám točí pivko, nalévá rum v místním sklepě, nebo si řekne o vynikající špekáčky, přímo z udírny. Za každý takovýto úkon, si sám píše čárku ke svému jménu na gigantický společný učet (myslím že to byl původně karton od pračky). Cena je snadno zapamatovatelná – vše za patnáct. Původně jsme do tohoto patnáctikorunového menu chtěli zařadit i špajz paní domácí, plný kompotu a nakládaných okurek, ale byli jsme brzo vyvedeni z omylu. Psychohlína příjemně překvapuje. Chvíli se poslouchá živá hudba, chvíli Johnnyho kufr, povídá se, popíjí, koluje balené listí.

V devět hodin se přemisťujeme na chalupu jednoho místního kamaráda. K velkému překvapení po příjezdu zjišťujeme, že mimo běžných místností jako je obývák, ložnice, koupelna a tak je tu i pivnice. Tedy místnost s nezbytnými lavicemi, stoly, pípou a různými lihovinami. Vše v rodinném verzi. Něco bylo sice naznačeno již v pozvánce, ale realita předčí naše očekávání. Zatopíme v kamnech a za chvíli je nám všem fajn. Johnny objevuje v regálu podezřele vypadající butilku s meruňkovicí. Provede první degustaci a nostalgicky zavzpomíná na hodiny chemie ve škole. Od majitele nálevny se dozvídáme, ze láhev patří jednomu ze členů kapely a prý je jejím jediným konzumentem. Důvodem je fakt, že vždy po požití spolu s konzumaci nějakého toho jointa se pak prochází dlouhé hodiny v noci po okolních lesích. S tím není radno si zahrávat. Po krátkém váhání si Káfič dodává odvahy a nechá si nalít panáka, kterého do sebe obrátí, což se mu cca okolo třetí ráno zle vymstí. Teplo linoucí se z kamen v kombinaci s únavou nás pomalu uspává a tak se začínáme trousit ke svým spacákům.

Noc ve spacáku na podlaze vytopené místnosti probíhá, až na Káfičovu akustickou vložku, nerušeně a tak jsme ráno plně funkční k dalšímu ježdění. Samozřejmě nevynecháme nezbytnou snídani, při níž sčítáme plůtky z kartonu od pracky. Platíme, loučíme se a hurá znovu do terénu.

V noci pršelo a stále ještě sem tam poprchává a tak je ježdění zase o něco zábavnější. Je nás už pouze pět aut. V průběhu předchozího večera nás totiž opustil i Hilux, Al se svou Lassie (se vrací) a ještě kdosi. Jezdíme převážně po lesních cestách. Místní dřevorubci mají opět pré a tak jsme několikrát nuceni se vracet a hledat náhradní cestu. Klády ve výšce zrcátek se přejíždějí špatně.

Někdy před poledním objevujeme na louce hned vedle lesa zastrčenou motokrosovou dráhu. Po vydatném nočním dešti a několika následujících přeháňkách tu je excelentní bahýnko. Nikdo se nenechá dlouho přemlouvat k bahenní rallye.

Dostatečně vyblbnuti a zabláceni se vydáváme asi po hodině na další cestu. Kolona zablácených aut, na pozadí zamračeného nebe ve větru zběsile poletuje kontrastně zářící podzimní listí. Prostě nádhera. Každá fotka, byť pořízená mobilem má téměř profesionální rozměr.

Po dalším, více než hodinovém pohodovém poježdění nás vítá několik set metrů prudce stoupající cesta plná výmolů a pařezu a kamenů. Výzva, která se neodmítá. První auto vyráží. Motor hučí, kola hrabou až kameny lítají. Nechávám si dostatečný odstup a jedu zdolat vrchol. Po několika metrech zařazuji za dvě. Diky nedávno vyměněným převodům v diferenciálech kopec brzo ztrácí můj respekt. Jako třetí jede Alfoc. Později se dozvídám ze mu nefunguje ventilátor chlazení. Po celou dobu to nevadilo, ale v kopci v otáčkách vytočený motor se hřeje přeci jenom o něco víc. Asi v první čtvrtině kopce natlakovaná pára vykopne vičko nádržky na kondenzát a auto celé v mžiku mizí v oblaku páry. Scéna jak z Krkonošských pohádek. Zamlžený kopec a z bílého oblaku vychází postava. Chybí jen klobouk, fajfka a hul od Bushnella. Les je rázem plný škodolibých fotografů. Vlastně se nic moc nestalo. Čekáme až motor trochu vychladne, doléváme vodu a jede se dal.

Začíná se ozývat hlad. Všem nám je jasné že naše víkendové ježdění je víceméně u konce a že jediným rozumným zakončením je pozdní oběd v některé místní hospůdce. Lukáš, jakožto místní znalec nás směruje k nejbližší provozovně. Opět dobrá volba. Jídlo jak má být, ceny více než lidové, čekací doba přijatelná.

No a pak už jen rozlučka na parkovišti s veřejným slibem, že „určitě zas někdy brzo“ a hurá domů.